Sny pro mě představují něco výjimečného – běžně si je nepamatuji, a pokud už ano, tak nemívají hlubší smysl. Občas ale přeci jen ke mně nějaký ve fázi bdění pronikne, o to více pak bývám udiven, pokud je smysluplný.
Byl to sen o jedné dívce, přestože se v něm zřejmě ani neobjevila. Především si ale pamatuji rozhovor s čistě fiktivní postavou, která jí byla blízká… Obsah rozhovoru si musím ponechat pouze pro sebe, vytrhnu z něj pouze jedinou zprávu: „Není to poprvé, kdy na poslední chvíli ucukla. Vždy stojí před rozhodnutím, zda hladovět, nebo býti zraněna.“
Možná ke mně jen promlouvá podvědomí… ale ať už je to jakkoliv, tak se mi ta myšlenka líbí. Hladovět nebo se zranit? Připomíná to boj malé rybky vábené na návnadu. Je to o odvaze? Strachu? Zkušenostech? Nebo je to prostě jen rozhodnutí z rozumu? Jenže jak se vyrovnat s označením lovce, v případě, že „návnada“ žádný háček neobsahuje…
Navykl jsem si své cíle či touhy brát jako sny bílých dnů. A jen tak se jich nevzdávat, bojovat za ně naplno – přestože mám pocit, že to neumím a nedaří se mi to. A samozřejmě mám strach, že můj sen je příliš naivní, příliš dobrý… nereálný. Mám ale čím dál častěji také pocit, že sny jsou něco, co do dnešního světa nepatří. Občas vás váš sen stáhne až na dno. A druzí se vám nesnaží pomoci vstát na nohy. Říkají vám „zůstaň klečet, to je normální, to znám taky. Zvykneš si. (Pořiď si psa.)“ V takových chvílích mám pocit, že moje zranění i hlad je čím dál větší. Proč se neustále dokola zraňovat? Proč se nelze prostě navždy smířit s hladem? Asi jsem jen naivní a věřím, že jednou musí přijít něco jiného, než zranění. Někdo jiný, než lovec. A jen pevně doufám, že nejsem jediný, kdo to tak vidí.