Notice: Undefined index: logged in /var/www/vhosts/thez.info/ike.thez.info/modules/admin_auth.php on line 52
Povídka - pomáhej bližnímu svému...  ⁄  Ike Blaster

Povídka - pomáhej bližnímu svému...

Je pozdní odpoledne a venku se nachází už jen nepropustná tma. Na stěně tiše tikají hodiny, je něco okolo páté. Kapky deště prudce narážejí na plechovou střechu. Pro Katriinu to bývá splněný sen. Miluje zvuk deště. Užívá si občasné zavytí větru. A ráda pozoruje kapky, jak stékají po oknech. Dnes ale jen leží na posteli. Lehla si obráceně. Nohy má na polštáři. Prochází své myšlenky a hledá vysvobození. Přemýšlí, zda by měla odvahu vzít si život. Oči má červené a po tvářích jí stékají horké slzy.

Poslední dobou si nebyla ničím jistá. Nemá, kam se obrátit. Dříve hledala útočiště v hudbě, pomáhaly jí procházky lesem. Myšlenky jí však začaly pronásledovat i tam. Nedokáže se na nic soustředit. Rodina, kamarádi, škola, budoucnost… A čím více se snaží jednu část vyřešit, tím hůře si připadá. Má pocit, že se brzy zhroutí.

Nemá moc přátel, bojí se lidí. Nejspíš je to vzájemné – lidé se bojí Kat. Vždy je ta, která sedí v koutě. Mluví velmi potichu a když ji vyvolají, tak málokdy odpoví. Často si jen čte nebo poslouchá hudbu. Přesto se před pár měsíci sblížila se Sofií.

Sofie – dívka z bohaté rodiny, ale na bohatost si nikdy nepotrpěla. Neměla potřebu utrácet peníze rodičů, kterým je tak jako tak ukradená. Už pár let žije ve svém vlastním bytě. Jen ona a její černá kočka. Neměla přítele – nesnášela muže. Kat měla pocit, že našla spřízněnou duši, někoho, kdo jí rozumí. Často se scházely. Někdy probíraly své úvahy a myšlenky, jindy jen mlčky seděly. Věděla, že našla někoho, na kom jí záleží. Udělala by pro ní naprosto cokoliv, chtěla s ní trávit co nejvíce času. Uvědomovala si, že ji má ráda. Více než ráda…

Je to přesně týden, kdy se s ní Sofie přestala bavit. Ze dne na den. Kat to nechápala, nevěděla, co se děje. Celý týden chodila jako tělo bez duše. Napsala několik dlouhých dopisů a vhodila je Sofii do schránky, avšak reakce žádná nepřišla. Dnes už nemohla dále čekat, věděla, že tím přichází o veškerou energii. Vydala se k Sofiinu bytu. Chtěla zazvonit, ale všimla si pootevřených dveří. Vešla potichu dovnitř. Prošla až do ložnice… a uviděla Sofii. Ležela na posteli. Byla celá nahá. Jen ležela, zírala do stropu, klepala se. Vedle ní ležela její kočka. Kat si ji pořádně prohlédla a vykřikla. Kočka měla v hlavě zabodnutý nůž a všude kolem byla krev. Když chtěla promluvit na Sofii, všimla si, že je samá modřina. „Co se to tu proboha stalo?!“, přiběhla k Sofii a chtěla ji pohladit po vlasech. Nestačila však ani pokleknout, když ucítila na tváři palčivou bolest od Sofiiny napřažené dlaně. Facka ji zaskočila. Chvilku si vzájemně dívaly do očí.

„Vypadni,“ řekla jí po chvíli klidně Sofie.

„Ale proč? Co se ti stalo?“ odvětila vyděšená Kat.

„Nic se nestalo, jsem v pořádku. Prostě jdi pryč. Už za mnou nikdy nechoď. Nemáme si co říct…“

„Ale byly jsme přece tak dobré kamarádky… Potřebuji tě.“

„Meleš nesmysly. Jen si něco namlouváš. Jdi ksakru už pryč. Nech mě na pokoji.“

Sofie s ní takto nikdy nemluvila. Byla vždy milá, klidná… a Kat nevěděla, co má dělat. Teprve nyní si všimla velké rány na hlavě.

„Nemůžu tě opustit, jsi zraněná. Někdo tě fakt hnusně zmlátil, musíš mi dovolit, abych ti pomohla. Musíme tě odvést do nemocnice, potřebuješ prohlédnout.“

„Nikam do háje nejdu!“

„Musíš!“

„Nejdu, nic mi není. Jsem v pořádku, to se zahojí. Jen už sakra vypadni z mýho bytu!“


Kat jen stála a nemohla se pohnout. Přemýšlela, jak vážná mohou být zranění. Má zavolat sanitku? Nebo má poslechnout a odejít? Sofie ji vytrhla z krátkých úvah:

„Tak slyšela jsi mě?! Hned vypadni, nechci tě tu! Už se nikdy nevracej, rozumíš!“ Téměř řvala. Měla děsivý hlas, takhle ji Kat vůbec neznala. Bála se jí. Sofie náhle vzala do ruky vázu, která stála vedle postele, a mrštila ji Katiiným směrem. Kat se vzdala… nevěděla, co by měla udělat, ale bála se tu zůstat. Vydala se směrem z bytu. Za sebou už jen slyšela slova: „Nesnáším tě!“

V očích slzy, v hlavě zmatek. Venku začalo pršet. Běžela domů. Vrážela do lidí, ale bylo jí to úplně jedno. Hlavou se jí honila jediná myšlenka – co teď?

02:50 / 30.11.2013