Povídka - pomáhej bližnímu svému... II.
Do pokoje dopadá škvírami v žaluziích sluneční světlo. Kat se před malou chvílí probudila. Leží na posteli, pomalu prozkoumává pokoj. Netuší, kde je ani jak se sem dostala. Vpravo velké okno, před ní holá bílá zeď… a vlevo matně prosklená stěna s dveřmi. Teprve teď si uvědomí, že jí do těla vede spousta hadiček. Vedle ní potichu pípá přístroj ukazující její puls. Zavírají se jí oči, cítí, jak je vyčerpaná – nemůže ani pořádně nadzvednout ruku. Snaží se vnímat různé ruchy a hlasy, ale po chvíli usíná.
Opět se probouzí, venku už je tma. Vedle ní stojí žena a kontroluje přístroje. Kat předstírá, že dál spí, ale žena si jí všimne a usměje se na ni.
„Kde to jsem?“ odhodlá se Kat.
„V nemocnici u svatého Jana, na JIPce.“
„Vy jste sestřička?“
„Ano, jsem,“ odpoví a znovu se na Kat hezky usměje.
Nechce dál rušit, tak jen pozoruje, jak její ošetřovatelka opisuje míhající se čísla z monitorů. Po chvíli se jí však opět zavřou oči.
„Nepotřebuješ něco přinést?“ zeptala se sestra, když už stála u dveří a chystala se odejít.
„Ne, děkuji… hm… – můžu se ještě na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Jak dlouho už tu jsem?“
„Zítra to bude týden. Už jsme se tu všichni báli, že se neprobudíš. Zítra si s tebou promluví doktorka, zatím klidně spi,“ odvětí mile sestřička a odejde. Kat ještě chvíli přemýšlí nad tím, co se stalo. Nemůže si na nic vzpomenout. Vybavil se jí opět pohled na nahou zbitou Sofii v pokoji. Do očí se jí vehnaly slzy. Zaboří hlavu do polštáře a snaží se přestat brečet… po pár minutách opět usíná.
~
„Ahoj Katriino. Já jsem doktorka Mellanová. Jak se máš?“
Doktorka si přisunula křeslo vedle Katiiny postele a posadila se. Postarší paní s přísným pohledem. Kat se sotva probudila, neměla zájem si moc povídat. Po chvíli ale přeci jen s nechutí odpověděla: „Fajn.“
„Víš, proč jsi tady?“
Zapátrala v paměti. Znovu se jí vyjevila vzpomínka na ten den. Na den, kdy našla Sof. Přeci jen si na něco vzpomíná. Další dny pak strávila zavřená ve svém pokoji. Odmítla chodit do školy. Rodiče se o ní nezajímali, až po pár dnech na ni zavolali jakéhosi psychologa. Nechtěla dál žít a přestala cokoliv jíst. Nemá ponětí, kolik od toho dne mohlo uplynout času… Ani jak se poté ocitla zde.
„Kat? Víš, proč jsi tady?“ narušila jí tok myšlenek doktorka.
„Ne,“ odpověděla rázně s naštvaností v hlase.
„Pamatuješ si, co se stalo?“
„Ne.“
„Dobře… Říká ti něco jméno Sofie Betraan?“
Kat zaváhala. Jaký má smysl teď zapírat? Chce být o samotě, chce, aby doktorka co nejdříve vypadla. Přesto se rozhodne, že zkusí odpovědět bez lhaní. „Ano, znám ji. Je… byla to moje kamarádka.“
„Aha, chápu. Musela to být pro tebe velká rána, když ses to dozvěděla… Jak jsi -“
„Jak to myslíte? Co jsem se dozvěděla?“ Skočila jí do rázně řeči Sofie.
„Myslím tím, když ses dozvěděla, že si vzala život.“
Kat se zastavily myšlenky – nebyla schopná tu informaci přijmout. Jen apaticky koukala do prázdna. Zadrhla se jí řeč. Stále doufala, že Sofii ještě uvidí, že se usmíří a všechno bude jako dřív. Že budou zase spolu… navždy spolu.
„Katriino? Co se děje?“ snažila se navázat konverzaci doktorka. „Proboha… ty jsi to… nevěděla…“ zdráhavě zašeptala. Ještě chvíli seděla, poté se zvedla, zamumlala do prázdna nezřetelné „do háje“ a odešla.
~
Kat se zastavil život. Byla na tom den ode dne hůř. Doktorka za ní přišla ještě několikrát, ale odmítala s ní mluvit. Nechtěla s nikým mluvit, nechtěla nikoho vidět. Nevěděla, co má dělat… Každou noc měla noční můry. Promítal se jí obraz mrtvé kočky ležící na posteli vedle Sof. Po několika dnech ji přišla navštívit ona milá sestřička. Ráda ji viděla. Cítila k ní důvěru, nedokázala ani přesně říci proč. Sestřička – jmenovala se Anna – jí pak vyprávěla o svém dětství, dospívání na venkově, rodičích, kteří nebyli věčně doma a když už byli, tak na ni jen řvali. O dospívání bez přátel. Ale vše zvládla. Brzy z domova odešla, našla si práci, přátele a vystudovala lékařskou školu. Kat ji ráda poslouchala, na chvíli dokázala opustit své problémy. Jakmile však odešla, bylo jí ještě hůř. Přemýšlela o tom, že takové štěstí ona mít nikdy nebude. Je příliš slabá, tohle nezvládne. Nemá ani důvod žít, nikdy nebude mít někoho, kdo by ji měl rád…
S výkřikem a prudkým škubnutím se posadila na posteli. Vzbudila ji noční můra, horší než obvykle. Je celá zpocená, očima těká po pokoji, ve kterém se míhají stíny. Venku zuří bouřka. Každou chvíli vše ozáří blesk. Kat začne pomalu brečet. Velké slzy jí stékají po tvářích. Je zoufalá, nesnáší tento život. Bere ze skříňky skleničku a hodí ji na zem. Z postele se nahne nad zem a vybere největší střep. Přiloží si ho k zápěstí. Vzpomene si na den, kdy Sofii poznala. Vybaví si její úsměv, její tvář, její tělo. Ne, dál už nemůže. Rychlým pohybem si hluboce rozřízne zápěstí. Po ruce jí začne stékat horká krev. Cítí úlevu, klid. Přístroj vedle ní začne rychle pípat, ale po chvíli vše utichá. Bouře se vzdaluje, všude nastává mír…