Notice: Undefined index: logged in /var/www/vhosts/thez.info/ike.thez.info/modules/admin_auth.php on line 52
Na chvíli zastavit čas  ⁄  Ike Blaster

Na chvíli zastavit čas

Nebude trvat dlouho a chlapcův život se opět naplní jistým stereotypem. Vnímá, že se ten den blíží. Padnou na něj další povinnosti, se kterými bude muset bojovat. Není si ale jistý, jaké pocity z toho vlastně má. Čím dál častěji pochybuje o smyslu toho všeho, o smyslu jeho života, o smyslu světa vůbec. Kam to vede? K čemu to vše je? Postupnými úvahami došel k závěru, že život by měl mít smysl, pokud dokážeme najít a dělat to, co nás baví…

Už nějakou chvíli jen leží, přemýšlí a poslouchá hudbu; autory, které si již dlouho nepustil. Kolem něj je téměř naprostá tma. Pro něj velmi uklidňující kombinace a plnými doušky si ji užívá. Přemýšlí o knize, kterou právě čte. Je o netvorech, plná násilí, naprosto postrádající logiku. Je to jednoduše naprostý brak a vlastně ani nechápe, proč ji začal číst. Není to vůbec žánr, který by ho bavil a už pár týdnu se v knize nepohnul o moc dopředu. Rozsvítil lampičku a nechal pomalu oči přivykat světlu. Ví, že tma se mu zamlouvala více. Vezme do ruky další připravenou knihu, která ho před pár dny v obchodě zaujala. Přesto nevěděl přesně, co od ní čekat. Otevřel ji a začetl se…

Byl pohlcen. Opět pocítil starý pocit radosti z poskládaných slov a vět. Každou chvíli se přistihl, že nějakou pasáž čte potřetí či počtvrté a pokaždé na konci začne přemýšlet o významu. Kniha je o muži, který zažije neobvyklý den. Den, který mu změní život. Den, který nepřišel moc dlouho před stářím. A den, který měl přijít již dávno. Celý svůj život strávil ve svém uzavřeném světě. V kleci, která mu byla ochranou před světem, i vlastní pastí. A až tento den mu otevřel oči a vyslal ho na cestu, kterou by nejspíš nikdy nepodnikl.


„Pro někoho jako on bylo město, v němž bydlel, cosi jako ulita, útulná jeskyně, bezpečné doupě. Všechno ostatní znamenalo nebezpečí. Pochopit to dovedl jen někdo, kdo měl podobně tlustá skla.“


Na konci páté kapitoly chlapec na chvíli knihu odložil, zhasl lampičku a zaposlouchal se do hudby. Začal opět přemýšlet o svém životě. Dělá to, co ho baví? Našel vůbec někdy něco? Něco smysluplného? Den ode dne o tom jen více a více pochybuje. Mnohokrát měl pocit, že se již přiblížil něčemu, v čem viděl smysl. Co ho naplňovalo. Ale byla to buď mylná vidina, nebo něco jemu nesouzeného. Mnohokrát se již dostal do slepé uličky. A věděl, že by se měl spoléhat jen sám na sebe, nečekat od druhých pomoc. Přál by si na chvíli zastavit čas. Jen takto ležet, poslouchat hudbu a přemýšlet. Vyjasnit si myšlenky. Přijít na to, co od života vůbec očekává. A co očekává od sebe. Čas zastavit ale nejde, plyne neúprosně dál. A momentálně se musí soustředit na nabrání trochy sil, aby nadcházející období stereotypu v klidu přežil.


„Veškeré lidské konání je jen nejvýš nedokonalý, ba přímo směšně bezmocný výraz skrytého vnitřního života netušené hloubky, jenž se dere na povrch, aniž by ho vůbec mohl kdy dosáhnout.“

23:44 / 10.9.2014