Ale v minulosti jsem se zapletl do rozličných vztahů se ženami, které mě nechtěly milovat, nemohly milovat nebo nemilovaly. A já – miloval jsem je? Tenkrát jsem si to myslel, ačkoli dnes o tom pochybuji; miloval jsem skrze ně jen sebe.
Na lodi vedu lodní deník. Zaznamenávám každičký detail. Vedle toho si píšu ještě deník vlastní a ke každé výpravě, kterou jsme společně podnikli, jsem si zaznamenal svou vlastní cestu a nakreslil vlastní mapu. Ty nemohu ukazovat ostatním, ale jsem přesvědčen, že jsou stejně věrohodným svědectvím o tom, co se přihodilo, či alespoň co se přihodilo mně.
Žijeme všichni tak? Dvěma životy, navenek výstavním a v nitru fantazijním, který skrývá naše tajemství?
Nehledám Boha, hledám sebe, a to je mnohem zapeklitější. O Bohu je toho tolik psáno; o mně nenapsal nikdo nic.
Lidem nikdy nepřijde zatěžko zbavit se minulosti, když jim už přerůstá přes hlavu. Těla shoří, fotografie shoří, a paměť – co je to vůbec? Nesouvislé blouznění pošetilců, kteří nechápou, že je potřeba zapomenout. A když se jí nelze přímo zbavit, můžeme ji alespoň pozměnit. Mrtví nekřičí. To, co zemřelo, má v sobě jistý půvab. Uchovává si všechny obdivuhodné vlastnosti života, ale bez té otravné chaotičnosti, která provází vše živé.
Na to se dalo reagovat jen jediným způsobem. Shromáždila jsem v puse sliny a udělala to.
Když se někdo po dlouhé době vrátí, může z toho i zešílet, protože ti, které opustil, ho nechtějí vidět proměněného, jednají s ním jako dřív, viní ho z toho, že je lhostejný, a on přitom pouze není stejný.
Stýská se mi po Bohu, který mi byl přítelem. Nevím ani, zda existuje, ale vím jistě, že pokud si ho zvolíte za svůj citový protějšek, vyrovná se mu jen málokterý smrtelník.
Takhle nemohu spočinout, toužím po někom nespoutaném, kdo mě bude milovat láskou až za hrob, kdo bude vědět, že láska je silnější než smrt, a bude při mně stát navěky. Toužím po někom, kdo mě zničí a dovolí mi, abych zničila já jeho. Láska a cit mají mnoho forem, jsou lidé, kteří spolu prožijí celý život a nevědí, jak se ten druhý jmenuje. Pojmenovávat je těžké a vyžaduje to spoustu času; dotýká se to jádra věci a souvisí to s mocí. Ale kdo vás zavolá domů za noci plné běsů? Jen ten, kdo zná vaše jméno. Milenecká láska se rozmělnila v paperbacková vydání a prodalo se jí na tisíce a milióny výtisků. Někde dosud leží její originál, vytesaný do kamenných desek. Vydala bych se za devatero moří a uhnala si úpal a dala bych všechno, co mám, ne však za muže, protože ten chce jen ničit. Nedovolí, aby někdo zničil jeho. Proto není způsobilý k milenecké lásce. Jsou výjimky a doufám, že těm se vede dobře.
„Budeš zabíjet lidi, Henri?“ Přidřepl jsem si vedle ní. „Lidi ne, Luiso, jenom nepřátele.“ „A kdo jsou nepřátelé?“ „To jsou ti, co nestojí na naší straně.“
Křičel jsem k Bohu i Panence Marii, ale oni mi zpátky nezakřičeli, a já nestojím o ten tichý, nepatrný hlásek.
Zeptal jsem se ho, proč se stal knězem, a on na to, že když už má člověk pod někým pracovat, pak nejlépe pod šéfem, co je věčně pryč.
Byl jsem tenkrát šťastný, ale šťastný je slovo dospělých. Dítěte se nemusíte ptát, jestli je šťastné, stačí se na ně podívat. Buď je, anebo není. Dospělí o tom pořád mluví proto, že sami většinou šťastní nejsou. Ale mluvit o tom je asi totéž jako chtít chytit vítr. Mnohem jednodušší je nechat se jím ovanout.
Ačkoli cíl máš vždycky před sebou, nemůžeš se nikdy vydat přímo.
Takové tmě se nic nevyrovná. Je hebká na dotek a v rukou tě tíží. Můžeš otevřít ústa a vpíjet ji do sebe, až ti v břiše utvoří těsný míč. Můžeš s ní žonglovat, uskakovat před ní, můžeš v ní plavat. Můžeš ji otevřít jako dveře.
Myslívala jsem si, že tma a smrt jsou zhruba totéž. Že smrt je nepřítomnost světla. Že smrt není ničím jiným než krajinou stínů, kde lidé kupují, prodávají a milují jako obyčejně, jen ne s takovou vervou. Noc se zdá dočasnější než den, zvláště milencům, a zdá se i nejistější. Takže noc vlastně vydá za naše životy, které jsou také nejisté a dočasné. Na to přes den zapomínáme. Ve dne žijeme pořád dál. Naše město je městem nejistot, kde cesty a tváře vyhlížejí stejně, ale stejné nejsou. Taková bude smrt. Budeme navždy rozpoznávat lidi, jež jsme nikdy nepotkali. Jenže tma a smrt, to není totéž. To první je dočasné, druhé nikoli.
Jak to přijde, že jeden den je život jak má být a člověk je spokojený, snad i trochu cynický, ale vcelku to ujde, a pak zničehonic zjistí, že se mu půda pod nohama proměnila v propadlo a ocitl se v úplně jiné zemi, neví přesně kde a nezná místní zvyky?
V každé hře hrozí špatná karta. Nečekaná, kdy se hra vymkne z rukou. Ani pevnou rukou a s křišťálovou koulí jsme nedokázali vládnout světu tak, jak jsme chtěli. Jsou bouře na moři a jsou bouře ve vnitrozemí. Jen z oken kláštera se dá na ně shlížet v poklidu.
Bídné srdce, co tyje z protimluvu, co touží po milované bytosti, a tajně si oddychne, když je pryč. Co se za noci užírá a zoufale očekává vzkaz, a k snídani usedá klidné a usebrané. Co touží po jistotě, věrnosti, citu, a o vše vzácné hraje ruletu.
Já za ničím nejdu; už jsem to své našel, ale není mi dopřáno to mít. Zůstanu-li, pak ne kvůli naději, nýbrž ze strachu. Z obav před samotou, před odloučením od ženy, která už jen tím, že je, halí zbytek mého života do stínů. Říkám, že ji miluji. Co to znamená? Znamená to, že pohlížím na svou budoucnost i minulost ve světle tohoto citu. Jako bych byl psal v cizím jazyce, a najednou jsem schopen to i přečíst.
Když sním o tom, jak žiju svůj život v jejím náručí, nevidím temné dny, ba ani zimu, a třebaže vím, jaký je to nesmysl, skutečně věřím, že bychom byli napořád šťastni a naše děti by změnily svět. Teď si připadám jako ti vojáci, co snili o domově…
Do kohokoliv se poprvé zamilujete, koho opravdu milujete, ten vás pořád něčím rozčiluje, a nemůžete vzhledem k němu myslet jasnou hlavou. Usadíte se jinde, můžete být třeba i šťastni, ale ten, kdo vás připravil o srdce, třímá v rukou nejvyšší moc.
Když jsem se zamiloval, jako bych se poprvé podíval do zrcadla a uviděl sebe sama. V údivu jsem pozvedl ruku a sáhl si na tvář, hrdlo. Tohle jsem já. A když jsem se na sebe vynadíval a zvykl si na to, jaký jsem, nebál jsem se některé své stránky nemít rád, protože jsem chtěl být hoden toho, kdo to zrcadlo nastavil.
Že jednoho dne náhle vyraší, cos zasel – výhonek, stromek, zrovna když ses díval jinam a myslel na něco jiného. Mám rád ten pocit, že mě život přežije.
Vášeň, kterou jsem k ní choval, ačkoliv ona ji nemohla opětovat, mi ukázala rozdíl mezi vybájenou láskou a láskou skutečnou. V prvním případě jde o sebe sama, v tom druhém o jiného člověka.