„V primě mi tvrdili, že mým jediným snažením musí být postoupit do sekundy… v oktávě jsem musel mít maturitu… a potom diplom… Ano, pane Brule, věřil jsem, že mám před sebou nějaký cíl… a zatím jsem neměl nic. Kráčel jsem jakousi chodbou bez počátku a konce ve vleku jedněch oslů a sám jsem za sebou vlekl jiné. Člověk si balí život do diplomů. Asi tak, jako se balí hořké prášky do oplatek, aby se lépe polykaly…, ale teď vím, pane Brule, že bych byl rád poznal, jak chutná opravdový život.“
„A cit,“ řekl Wolf. „Topil jsem se v citu. Měli mě příliš rádi; a jelikož já jsem sám sebe rád neměl, dospěl jsem logicky k závěru, že ti, kdož mě milují, jsou hlupáci, dokonce škodolibí hlupáci, – a pozvolna jsem si vytvářel svět podle svého obrazu…“
„Být mrtvý,“ pokračoval Wolf, „to je docela dobré. Je to kompletní. Bez paměti. Dokonané. Nejste kompletní, dokud nezemřete.“
„Být spokojený nebo zblbnout,“ pravil Wolf, „to máš pěšky jako za vozem. Když už člověk po ničem netouží, je to stejné, jako když zblbne.“