Měl jsem opravdu důvod k radosti. A přesto moje štěstí nebylo úplné. Připadal jsem si jako na vysoké věži bez pevných základů. Čím víc jsem se ze své výšky rozhlížel do kraje, tím víc se mi třásly nohy. „Proč zrovna ona?“ ptal jsem se sám sebe. Co jsem o ní vlastně věděl? Párkrát jsme se sešli a trochu si popovídali. Dostal jsem strach. Nezadržitelný, nepotlačitelný strach.
Ano, všecko na světě postupně někam mizí. Něco je pryč znenadání, jako když utne, něco se jen tak pomalu rozplývá. A nakonec zůstane vždycky jenom poušť.
Tehdy jsem za deštivých dnů často jen tak hledíval na padající kapky a připadalo mi, jako bych se nějak otevíral, jako bych postupně vystupoval ze svého těla i z reálného světa okolo. Možná, že je v dešti něco zvláštního, co lidi hypnotizuje. Alespoň já to tehdy tak cítil.
„Průměrnost nikoho nenadchne. Lidé chtějí zažít něco výjimečného a jdou si za tím, i když se třeba v devíti případech z deseti zklamou. A to je to, co hýbe světem. Přesně to je podle mě umění.“
„Já nejsem žádný výjimečný člověk. Nemám nic, čím bych mohl ohromovat ostatní. A býval jsem i dost hrubý, necitelný a pořádně ješitný. Dost možná, že se k tobě ani nehodím. Ale jedno můžu říct: ty se mi nikdy nezprotivíš. Jiným možná ano, ale mě ne. Ty jsi pro mě zvláštní, jedinečná. Jasně to cítím.“
… některé věci se prostě nedají vrátit. Jak k nim jednou dojde, můžeš se snažit sebevíc a stejně je nezměníš. Co se tehdy nepovedlo, třeba jenom trochu, to už prostě zůstane nepovedené.
Je ve mně mezera, kterou nemůže vyplnit ani žena, ani děti, ale jen a jen ty, jediná ze všech lidí na celém světě. Když jsi se mnou, cítím, jak se ta mezera celá zaplňuje. A teprve, když začíná být celá zaplněná, mi pomalu dochází, jak dlouho a jak moc jsem hladověl a žíznil. K tomu už se nikdy nechci vracet.“
Občas mi připadalo, jako bych se octl sám samojediný uprostřed pustin, suchých a neživých. Jako by mě tam někdo zavedl a nechal mě tam. Jako by mi všechny ty vidiny a vzpomínky nadobro vypily z okolního světa veškerou barvu a život. Na co jsem pohlédnul, zdálo se být ploché a prázdné, jako nějaká dočasná dekorace. A taky šedivé, jako zaprášený písek.