Povídka - vlče
Širá pláň. Vločky mokrého sněhu tiše dopadají na zem. Není slyšet nic než občasné zapraskání stromů, zvykajících si na příchod zimy. Na nebi září obrovský měsíc. Opět nastal úplněk…
Uplynul další měsíc agónie a utrpení. Stojím na okraji lesa. Snažím se popadnout dech z vysilujícího běhu. Dává se do mě zima, můj kožich je skrz naskrz promáčený sněhem. Cesta mi vzala téměř všechny zbytky sil. Snažím se prohlídnout si svůj pravý bok, mám strach, že jsem si musel při pádu zlomit pár žeber… ale bolest vyčerpáním necítím. Bojím se, že už dlouho nevydržím, ale můj sen mi zatím dává důvod žít, dává mi naději… Naděje… proboha, to už jsem klesl tak hluboko? Falešná naděje je pro mne důvodem žít? Jsem jen bezradný ošklivý „čokl“, o kterého nikdo nestojí. Takových jsou na světě tisíce… I ostatní psi se mi po čase začali vždy stranit. Žiju ze dne na den, každou noc se vracím na toto místo a doufám, že se na mě osud na chvilku usměje. Pomalu si přivykám na svit měsíce.
Srdce mi začíná zrychleně bít. Na kamenné mohyle rozpoznávám siluetu. Opět přišla. Jen nehybně sedí a pozoruje hvězdy. Přemýšlím, co se jí asi honí hlavou. Vzpomene si na mě občas? Nemůžu odtrhnout pohled – nádherné černobílé vlče. Je už téměř dospělá, ale pro mě bude vždy malým vlčetem. Její krása se mi vryla do paměti. Přesto vypadá trochu smutně a osaměle. Rád bych jí nějak pomohl, ale vím, že by mě odehnala. Žije svým životem, do kterého nechce nikoho pustit. Chce mít naprostou volnost. Závidím jí odvahu, ale je mi to i trochu líto. Měl bych se s tím konečně smířit, zatoulaný pes nemůže žít s vlkem s ušlechtilou duší. Nemůžu jí brát její svobodu. Nemůžu se ale ani jen tak vzdát svého snu. Vzdal jsem se už příliš mnoha snů, abych tento také rezignovaně opustil. Musím si vystačit s tím, že ji občas zahlédnu a uvidím, že je v pořádku. Moc si přeji, aby byla jednou šťastná.
Pomalu se zvedá a kouká mým směrem. Jsem schovaný ve stínu velkého stromu. Doufám, že mě nezahlédla… a zároveň doufám, že mě zahlédla. Že ke mně přijde a řekne mi pár hřejivých slov. Dá mi skutečnou naději a časem snad i šanci – šanci ukázat, že bych jí byl rád nablízku, ukázat, že jí chci pomáhat, ukázat, že dokáži respektovat její krásnou duši a svobodu. Klepu se strachy a nemůžu se pohnout. Nakonec odvrací pohled a pomalu odchází. Pozoruji, jak mizí za kopcem. Cítím úlevu a smutek zároveň. Po tvářích mi stékají horké slzy.
Dlouhou chvíli ještě čekám, než se konečně dokáži pohnout. Pomalu si razím cestu zpět ke svému přístřešku na druhou stranu lesa. Za svůj život jsem poznal, že svět je ošklivé místo pro osamocené tvory. Je plný sobeckých a zlých lidí. Mockrát mi ublížili. Pokaždé se bojím, že mě z mého útočiště opět vyženou. Samozřejmě mám o vlče strach. Co když se už jednou neukáže? Ale co mohu dělat…
Cestou přemýšlím, jaký to má smysl. Totiž, jaký má smysl moje falešná naděje? Měl bych být šťasten za to, že jsem měl možnost ji poznat. Bylo to na jaře, kdy jsem se toulal po lesích a jen tak si užíval života… Ach, ta paměť. Neužíval, bylo mi mizerně. Když jsem potkal ji. Živá, energická… a krásná. Byla tak jiná, než všichni ostatní. Jedním slovem – kouzelná. Moc rád jsem si s ní hrával a měl jsem pocit, že i ona je ráda za společnost. Každý den jsme se scházeli a jen tak skotačili, ale i si vážně povídali. Musím přiznat, že mne učarovala. Díky ní jsem zapomněl na své problémy. Přirostla mi k srdci. Vždy jsem po ní moc toužil, od prvního okamžiku. Měl jsem pocit, že i ona mne má ráda, že mi věří a stojí o mojí přítomnost… Přestože jsme byli tak rozdílní. To vše je pryč. Postupně se doba mezi setkáními prodlužovala. Až mi nakonec řekla, že s tím, co je mezi námi, je konec. Že mě nedokáže k sobě blíž pustit, nechce se na nikoho vázat. A moje blízkost je pro ni stresující… Mám pocit, že dostala strach, že jí vezmu veškerou svobodu. Nebo si nakonec uvědomila, že jsem jen prachobyčejný pes. Je mi z toho smutno. Musím si jen opakovat všechno to hezké a s láskou na ni vzpomínat. To je jediné, co mi zbývá. Vzpomínky.
Venku začíná pořádně mrznout. Ulehám do přístřešku, promrzlý na kost. Jsem v rozpacích. Opět. Do hlavy se mi dere beznaděj, točí se mi v ní stále stejné myšlenky. Měl bych to vzdát. Přeji si šanci a připadám si kvůli tomu hrozně marnivě. Navíc mám neskutečný strach – i kdybych tu příležitost měl, nedokázal bych být takový, jaký bych chtěl. Stále budu jen odstrkované zvíře, které dělá vše, co je v jeho silách, aby poté přesto vidělo, že to nestačí. Žil bych se strachem, že vše hned pokazím a ona mě opustí nadobro. Bylo by to nejspíš jedno velké selhání… A pro složitou duši vlčete by to bylo zřejmě velice tíživé, i přes všechen čas, který bych jí dal. Neumím se vyrovnat s vlastní situací. Vlastně nevím, co chci… Proč mám vůbec chtít žít, když nevím, co chci?
Jsem zmaten, vyděšen, ale opět rozhodnut nepřestávat „bojovat“. Opět půjdu na pláň s mohylou. A opět budu doufat, že si mne všimne i nevšimne zároveň.
Cítím neskutečné vyčerpání, ale ničeho nelituji. Začal foukat silný vítr. Je mi to už jedno, nevnímám svět. Jen jako každý večer mumlám do prázdna: „dobrou, vlče“… a se vzpomínkou na ni pomalu usínám.
Psáno pouze s dobrým úmyslem. Omlouvám se, pokud se příběh někoho dotkl. A děkuji těm (zřejmě jich bude ještě méně, než si myslím), kteří si jej přečetli a líbí se jim – jsem rád, že jsem se s nimi mohl podělit. :) Budu rád, pokud odkaz předáte dále.
Děkuji za pohled z očí vlčete .