Lidi tenkrát brali politiku vážně. Už několik týdnů před volbami začali schovávat shnilá vajíčka.
Je snadné zemřít, pokud víte, že věci, na kterých vám záleží, mají přežít.
Je to jako když je na potápějící se lodi devatenáct lidí a čtrnáct záchranných pásů. Je na tom podle vás něco moderního? Nepodobá se to náhodou válce? Zdá se, že jo. Pocit, že pořád musíte o něco bojovat a hrát falešně, že nikdy nic nebudete mít, pokud to nevyrvete někomu jinému, že si na vaše místo neustále brousí zuby někdo jiný,
Když někdo odkrágluje ženskou, její manžel je vždycky hlavní podezřelý – z toho si můžete udělat obrázek o tom, co si lidi o manželství skutečně myslí.
Dlouhé hodiny, večer po práci nebo v neděli odpoledne, jsem, aniž bych se svléknul, ležel na posteli a přemýšlel o ženských. Proč jsou takové, jak se takovými stanou a jestli tím něco sledují. Je děsivé, jak rychle zchátrají po tom, co se vdají. Jako kdyby byly naprogramované jenom na tu jedinou věc, a když ji dostanou, zvadnou jak květina, která už vysemenila.
V takových rodinách je samozřejmě finanční tíseň největší, když dětičky chodí do školy. Potom vyrostou a z dětství si nesou utkvělou představu, že člověk je nejenom pořád na mizině, ale navíc by z toho měl být jaksepatří nešťastný (to platí hlavně u holek).
Teoreticky by se vám nemuselo něco pozdávat třeba i na slunci a na měsíci, ale máte chuť to nějak měnit?
To všechno bylo slyšet v tónu jeho hlasu. Ale proč? Nejspíš ze strachu. Každá myslící bytost je dneska strachy bez sebe. Tenhle chlápek je prostě jenom prozíravější než druzí, a proto má taky trošku větší strach.
Chvilku jsem u vrat postál. Byl jsem sám, úplně sám. Díval jsem se na pole a pole se dívalo na mě. Cítil jsem – nevím, jestli to pochopíte… To, co jsem cítil, je dneska dost neobvyklé, zní to skoro jako bláznovství. Cítil jsem se šťastný. Cítil jsem, že, i když nemůžu žít věčně, vůbec by mi nevadilo pobýt tady trošku dýl, než je zvykem.
Jde o pocit, který mám uvnitř – ne zrovna často, přiznávám, ale jednou za čas přijde. Vím, že je dobré ho mít. A co víc, vědí to i všichni ostatní, teda skoro všichni. Celou dobu je hned za rohem a my dobře víme, že tam je. Proč pořád s něčím bojujete? Proč se pořád za něčím honíte? Chce to klid. Zhluboka se nadechněte a nechte kosti tím klidem pěkně nasáknout… Zbytečné. Stejně to neděláme. Neustále se zabýváme nějakými pitomostmi.
Růže mi voní stejně, jako když mi bylo dvacet… ale voním stejně i já růži?