Jindřich XII.
Před námi se otevírá scenérie horké savany. Na obzoru nekonečné písečné roviny se rýsuje vzdálené pohoří, kterému tvoří svatozář právě vycházející slunce. V popředí můžeme kromě různých trsů trav spatřit také několik mohutných stromů. Každý den se stávají velmi důležitým útočištěm s alespoň trochou stínu. Stín je tu velmi cenná komodita, o kterou šéfové místního zvířecího spolku odvěce bojují. Čím delší sucho a země vyprahlejší, tím více je jakákoliv možnost na nevystavení se žhnoucímu slunci velmi lákavá. A sucho je už pořádně dlouho. Přes několik týdnů nespadla z nebe ani kapka. Nyní se však teprve rozednívá a tak je v okolí stromů zatím poměrně klid. Vidíme pouze početné stádo gazel, které má namířeno k nedalekému jezírku. Když budou mít štěstí, tak v něm ještě bude i nějaká voda. Vane horký letní vánek a všude se rozprostírá klid. No, abych byl spravedlivý – zdánlivý klid.
Když se zahledíme pozorněji, zjistíme, že v trsu trávy přímo před námi – jak jsme si ho mohli prve nevšimnout! – číhá král. Opravdový král savany. Lev. Pravda, není nejmladší, ale sil má stále ještě dostatek. Číhá tu na nějakou svačinu a momentálně nenápadně po očku sleduje gazely. Jedna se mu obzvlášť líbí. Je dost velká, svalnatá, ale přestože to na sobě nedává znát, tak trošku kulhá. Možná má poraněnou nohu. Taková výhoda se vždycky počítá – čím méně energie při lovu vydá, tím spokojenější náš lev bude. Ale nemysleme si, že by to byl nějaký starý lenoch, to ne. Lov má velmi rád a přemýšlí o něm, i když zrovna lovit nemůže. Ale vraťme se k situaci v savaně, kde vzduch pomalu houstne. Lev po rozumné úvaze usoudil, že taková gazela nepokryje jen svačinu, ale i oběd a možná večeři. Rozhodl se, že tuto pěknou šťavnatou gazelku skolí. Tak to bude. Pěkně si pro ni doběhne, elegantně jí prokousne krk a odnese si ji pod strom. Přesně tak.
Když byly gazely ke lvovi co nejblíže, vycítil vhodnou příležitost. Přikrčil se a začal pomalu prostupovat travinami dál. Měl výhodu, šel proti větru. Chtěl se co nejvíce přiblížit, proto se plížil velmi pomalu a potichu, aby nevzbudil jakékoliv podezření. Když najednou se ozvalo velmi divné kovové zavrzání. Lev se zastavil a vyděsil. „Co to k čertu je?“ pomyslil si. Chvilku jen stál a čekal. Jenže další zvuk se už neozval. Proto zase pokračoval v cestě. Ale po chvíli zase. Ostré zavrzání, tentokrát ještě blíž. Lev si nechtěl kořist vzít nebo i jen vyplašit, proto se rozhodl, že se musí vzchopit a co nejrychleji pro gazelu doběhnout. Bylo to teď nebo nikdy. Otázka života a smrti. „No… a když to nevyjde, tak prostě bude tvrdit, že jsem se chtěl jen tak proběhnout a najednou tam byla ta gazela, ani jsem o ní nevěděl… a já a sežrat ji? Pf, jděte!“
Rázem se zvedl a ostře vyrazil kupředu. Vítr kolem něj svištěl, utíkal velmi rychle a ten pocit si náramně užíval. Viděl, že gazely má ještě daleko. Ale pořád si ho nevšimly, bylo to dobré. Pěkným obloučkem začal celé stádo zlehka nadbíhat. Další zavrzání, které lvem trochu škublo. „Aúúúú, co se děje?“ zaúpěl. Na chvilku zpomalil, protože se mu nějak zamlžil zrak. „Přeci se teď nevzdám, je to jen z horka a hladu,“ dodával si odvahu a opět zrychlil. Další vrzání a bouchání, potom tiché dusání. Lev už byl skoro u své potencionální kořisti, už jen 20–30 skoků a má ji. Ale je to divné, gazely jako by se zastavily. Čas jako by se zastavil. Dal do běhu veškeré síly, packy mu lítaly, až měl strach, že zakopne. Ozvalo se další vrznutí a poté hlasité cvaknutí. „Nenenene, takhle ne, já chci svojí gazelu!“ zařval lev, z části aby vystrašil stádo, z části z naštvanosti, protože mu už docházelo, co se děje. Obraz savany se začal rychle rozjasňovat a… ztrácet. Najednou byla všude velká spousta světla. Lev zařval táhlé smutné „nééééééééééé“. A potom ještě naštvaně zanadával. „Tohle prostě není fér. Takhle to nemůže fungovat, zblázním se tu z toho!“ prskal. Ozval se další kovový zvuk, tentokrát jiný. A potom ještě takový úplně jiný zvuk, skoro až šťavnaté mlasknutí, které lva zaujalo více. Chvíli ještě ležel, ale pak smutně a trochu neochotně otevřel rozespalé oči. Opět spatřil svůj malý příbytek, ve kterém přenocoval. A před sebou dvířka otevřená do zamřížovaného výběhu, z něhož zná každičkou stopu. Tráví v něm také už spoustu let. Přes dvířka zahlédl okraj misky, v níž výsostně ležel veliký flák syrového masa. „No fajn, no. Tak já teda vstanu, když to musí být,“ a s úšklebkem, že alespoň něco z toho snu se mu nakonec splnilo – svačina, oběd a možná i večeře – šel žít další nudný den lva ze zoo.