Notice: Undefined index: logged in /var/www/vhosts/thez.info/ike.thez.info/modules/admin_auth.php on line 52
Povídka - pomáhej bližnímu svému... III.  ⁄  Ike Blaster

Povídka - pomáhej bližnímu svému... III.


„To ne… to nemůže být pravda… já nechci… Bože, prosím, ať to není pravda.“ Kat otevírá oči. Pomalu se jí zaostřuje zrak. Takže přežila. Nesnesitelně ji bolí hlava. Vzpomene si, co udělala… ale nemůže si vybavit, co ji k tomu vedlo. Vždy přeci existuje nějaká naděje… nebo ne? Venku se rozednívá. Rozhlédne se po pokoji. V rohu v křesle spí sestra Anna přikrytá dekou, v rukou svírá knihu. Prohlídne si zápěstí. Levou ruku má pevně obvázanou. Za sklem se mihne stín, po chvíli se otevřou dveře. Stojí tam mladý muž v bílém plášti.

„Ahoj, slečno. Katriina, že? Jen ti chci -“ Započne svůj monolog. Ale ještě než dořekne větu, vzbudí se Anna a zastaví ho.

„To je v pořádku Frede, můžeš jít.“

Tázavě se na Annu podíval. „Když myslíš. Tak jí ale nezapomeň vysvětlit, jak to teď bude fungovat.“

„Spolehni se.“

Muž na Kat ještě jednou pohlédne. Poté se otočí a zase odejde.


„Ahoj Kat,“ pozdraví Anna.

„Ahoj.“

„Provedla jsi pěknou blbost, víš to?“

„Vím. Mrzí mě to, nevím, proč jsem to udělala.“

„Museli tě operovat. Byla jsi tři dny v bezvědomí. Budeme tě teď muset víc hlídat. Nemá cenu se o to pokoušet znovu. Tyhle nesmysly ti z hlavy vyženeme.“

„Vážně mě to mrzí… nechtěla jsem vám přidělávat starosti,“ tiše se kaje Kat. „Proč tu se mnou čekáte?“ zeptá se Anny.

„Nechceš mi zase začít tykat? Víš, připadáš mi jako fajn holka, která neví, kudy kam. S nikým se nebavíš a doktoři neví, co s tebou. Ale se mnou sis předtím povídala. A já si zase ráda povídala s tebou. Budu moc ráda, pokud ti dokáži nějak pomoct.“

„Ale proč?“ nechápe stále Kat.

Anna jen pokrčí rameny. „Asi tě mám prostě ráda. A nejspíš nejsem sama. Dvakrát za tebou přišel nějaký kluk.“

„Kluk? To je nesmysl…“ sklopí hlavu. „Já nemám kamarády.“

„Možná máš a ani o tom nevíš,“ odpoví jí Anna a opět předvede svůj kouzelný úsměv. Podívá se na hodinky. „Promiň, musím už jít. Kdybys něco potřebovala, tak se po mně poptej. A nevyváděj žádné další blbosti.“

Když odejde, začne Kat nepřítomně hledět do stropu. Bolest hlavy jí nedovoluje přemýšlet.

„Tady máš prášky, pomohou ti zase usnout,“ řekl tentýž muž, který za Kat přišel již před chvílí, Fred. Ani si nevšimla, že vešel dovnitř. Vzala si prášky a zapila je vodou. Po chvíli se jí začaly zavírat oči…

~

Kat probudilo cvaknutí dveří, nemá ale chuť otevírat oči.

„Katriino, spíš?“

Pozná po hlase Annu. Otevře oči. „Ne.“

„Máš návštěvu. Přišel za tebou ten kluk, jak jsem ti o něm říkala,“ vysvětlí Anna, usměje se a odejde.

Kat nadzvedne hlavu. Ve dveřích nervózně postává kluk. Pomalu dojde na dva kroky od postele.

„Ahoj,“ řekne ostýchavě. Trochu se mu chvěje hlas. „Vzpomínáš si na mě?“

Kat na něj jen rozespale kouká a nereaguje. Opět položí hlavu na postel, začnou se jí znovu zavírat oči.

„Promiň, nechtěl jsem tě budit,“ řekne tiše kluk. Poté položí na stolek knihu, tabulku čokolády a kopretinu. Chvilku se na Kat dívá, poté se otočí a odejde.

Když se Kat později probudí, tak se snaží vzpomenout, co se vlastně stalo. Nechápe to. Nemá kamarády, tak kdo to mohl být? Bohužel si ho nestihla ani pořádně prohlédnout, ale byla si jistá, že se jí moc nelíbil. Podívá se stolek vedle postele. Stále tam vše leží. „Proč mi proboha dává dárky?“ pomyslí si… po chvíli ale vděčně sáhne po čokoládě. Musí neustále přemýšlet nad tím, kdo to byl, ale nic nového se jí nevybaví. Ulomí si čtvereček a nechá si ho rozpustit na jazyku.

~

Kat se ráno probudí s velkou nervozitou. Bojí se, že kluk znovu přijde. Nechápe, co po ní chce. Celé odpoledne však musí strávit na vyšetření. Když se vrátí do pokoje, najde na stolku novou kopretinu. Za Kat se objeví Anna.

„Opět za tebou přišel. Ale nemohl tu počkat,“ vysvětluje. „Je milý, viď?“

„Ale já ho vůbec neznám. Nevím, kdo to je.“

„Vypadá to, že za tebou chce chodit často, můžeš se ho zeptat,“ řekne Anna a opět odejde.

~

Následující den je Kat od rána ve velkém očekávání. Je zvědavá, zda opět přijde. Také se začne trochu nudit, vytáhne tedy knihu a začte se. Takto přežije celé dopoledne. Po obědě chce jen na chvilku zavřít oči, upadne však do tvrdého spánku. Když se probudí, je už venku opět tma. Chce si vzít ze stolku knihu a pokračovat ve čtení, na ní však leží další kopretina. Teprve nyní si všimne, že v křesle sedí kluk a pozoruje ji. Pečlivě si ho prohlédne. Má šedé oči, krátce ostříhané hnědé vlasy, na sobě tmavě červený svetr a černé kalhoty. Má pocit, že ho možná párkrát zahlédla ve škole. Usměje se na ní. Ne, rozhodně jí nyní nepřijde ošklivý.

„Ahoj,“ řekne po chvíli kluk.

Kat se bojí odpovědět. Na chvíli nastane ticho, nakonec ale zašeptá: „Ahoj.“ Poté studem sklopí oči. Ví, že je ráda, že je tu. Ale zároveň se ho bojí. Nikdy se s ní nikdo sám od sebe nebavil. A rozhodně jí nikdo nedával jen tak dárky. „Proč tu jsi?“

„Ty si mě nepamatuješ?“ zeptá se trošku zklamaně kluk. „Občas jsme se spolu ve škole bavili a přišla jsi mi jako fajn holka. Doslechl jsem se, že tu jsi, tak jsem ti jen chtěl trochu zvednout náladu.“

Kat si vzpomněla na kluka, se kterým ve škole párkrát promluvila. Nešlo o nic osobního, dokonce by ani nepoužila slovo „bavili“. Je možné, že ji má přesto rád? „Jak se jmenuješ?“ zeptá se ho tiše po chvíli.

„Kristian, ale říkají mi Kris,“ odpoví.

Otevřou se dveře a v nich stojí ošetřovatel. Pokýve hlavou na Kristiana a zase odejde.

„Musím už jít.“

„Já vím… Přijdeš ještě?“ zeptá se Kat třesoucím se hlasem.

Kris přikývne a pomalu se vydá k odchodu. Ve dveřích se ještě otočí: „Hezké sny, Kat.“ Naposledy se na ni usměje a odejde.


Musím přiznat, že s touto částí příliš spokojený nejsem. Nicméně je napsána a tímto směrem se příběh vyvíjet měl – přijde mi tedy lepší ji uveřejnit.

15:10 / 9.12.2013