Notice: Undefined index: logged in /var/www/vhosts/thez.info/ike.thez.info/modules/admin_auth.php on line 52
Povídka - zkřížení dráhy  ⁄  Ike Blaster

Povídka - zkřížení dráhy


Byla jednou jedna hvězda. Nebyla ani malá, ani velká. Pokud byste přeci jen chtěli vědět, jak velká byla – myslím, že jedna šestina Země je poměrně přesný odhad. No dobře, dobře. Možná zase tak malá nebyla. Každopádně – vznikla poměrně nedávno, teprve před necelou miliardou let, a na svět přišla zcela nečekaně, rychlou termonukleární reakcí temné hmoty při okraji staré známé galaxie x88 v sektoru 4c. Hned od „narození“ to byla živá hvězda. Nenechala nikoho na pochybách, že to jednou dotáhne velmi daleko. Chrlila kolem sebe prstence žhavých plynů, snažila se co nejrychleji rotovat a když jí něco přišlo do cesty, bezostyšně to strhávala do svých spárů… pravda, moc tam toho kolem ní nebylo.

Ale netrvalo příliš dlouho a hvězda si začínala uvědomovat, že takhle to dál nejde. Musí se pohnout někam dál. A tak se rozhodla, že svoji malou galaxii řádně prozkoumá. Dalších pár milionů let strávila přípravami. Ze svého místa prozkoumala pečlivě každičký kout dostupné části vesmíru. Brzy ale nadšení vystřídalo zklamání. Zdálo se, že její okolí je prázdné. Žádná další hvězda. Žádná kometka. Žádná planeta. Prostě nic na dosah. Prázdno. Občas se jí zdálo, že zahlédla záblesk. Vydržela se pak na takové místo dlouze koukat, ale znovu se už nikdy nic neobjevilo.

Naše malá hvězda tak jen ospale hleděla do dáli a přemýšlela, co bude dál dělat. Život ji nebavil, neviděla v něm žádný smysl. To má jen čekat, až se něco stane? Čeká už dlouho a nic se nestalo. Proč by se to teď jako mělo změnit? Kdyby mohla, dávno by si vzala život. Jenže co má taková hvězda podle vás dělat? Jistě uznáte, že hodit mašli si nemůže. Z mostu by skočila moc ráda – no, tak nějak tu není nikde žádný most. A vlastně ani skákat neumí. Prostřelit hlavu? Ale kdeže, poslední meteorit proletěl kolem snad před sto lety… moment – sto miliony lety. A když se pokusila předávkovat prášky na spaní, tak pak jen nemohla několik let usnout.


Takhle to pokračovalo až do osudného dne (laskavý čtenář jistě promine, že neuvedu datum – zabralo by půl stránky a stejně by ho pak nedokázal ani přečíst). Hvězda stále hloubala nad svým skonáním, když tu náhle – bzzžžžm. Zcela ohromující burácivý zvuk. Začala se rychle otáčet a hledat, co za tím zvukem stálo. Ale nic neviděla. Něco se jí zdálo? „Ne, to určitě ne. Musí to být prostě pravda, musí! Už jsem čekala dost dlouho, už si přeci zasloužím nějaké vzrušení!“ začala se vztekat. A měla pravdu. Po chvíli opět – vvžžžuuumm, následováno táhlým ttsssiiiiuuu. Hvězda se celá chvěla nadšením. A poté tu krásu i uviděla. Jedním rohem galaxie prolétávaly desítky komet, hvězd i menších planet. Chvíli sledovala, jak se objevuje a zase mizí světélko za světélkem. Spousta barevných jisker, občas zašlehnutí plamene. Do očí jí vhrkly slzy.

Když se vzpamatovala z úžasu, zjistila, že poměrně blízko ní putuje planeta. Okamžitě zaburácela „ahóój“, ale planeta plula dál, dělala, jako že nic. Hvězda nechápala, proč ji ignoruje. Volání ještě párkrát zopakovala. Nerozumí jí snad? Z plna hrdla zařvala, přesto jako správně vychovaná dáma, „Parlez-vous Français?“, když se konečně už téměř mizející planeta pomalu zastavila, chvilku otřásala a poté otočila na naši hvězdu: „Jé, promiň, já tě neslyšela, měla jsem sluchátka v uších, víš?“

Hvězda se pokusila naznačit něco jako frustraci (…jenže zkuste si udělat facepalm, když nemáte ruce), ale po chvilce začala nedočkavě drmolit: „Ahoj, ahoj, prosím tě, co se to děje, já tu čekám už jakou dobu, tady pořád nic a najednou si vy přijdete, prolítáváte mojí galaxií, nic mi neřeknete, já tu jen nadšeně zírám, nevím, co mám dělat, brečím štěstím, ty mě ignoruješ, pak mě zase neignoruješ, pak prý nějaká sluchátka, jako kdybych věděla, co to jsou sluchátka, …“

„Prosím tě, uklidni se,“ odpověděla planeta s klidem. „My jen migrujeme. Už nás omrzelo rotovat pořád kolem jedné namyšlené hvězdy. Neber si to osobně, ale tahleta ‚mademoiselle hvězda‘ si myslí, že je snad středem galaxie, nebo co. Všechno to tam ozařuje, kolem ní hrozný hic… no prostě hrůza. Bývala tam jedna planeta, která na ní byla závislá – Země se jmenovala – ale ti parazité na ní ji už dávno zlikvidovali… no nevadí, o jednu planetu víc nebo míň, co na tom sejde. Zase vznikne jiná.“ Planeta se na chvíli odmlčela, rozhlédla po galaxii a poté dodala: „No, ale ty tu můžeš být naprosto v klidu, tady ti nic nehrozí,“ a trochu škodolibě se usmála na hvězdu.

„Ne, tak to tedy ne. Já tady být už nechci!“ kontrovala hvězda. „Ani nevíš, jak hrozná nuda tu je,“ dodala pak ještě sklesle.

Planeta chvilku dumala a pak odvětila: „No. To mě vážně mrzí… Ale když tě to tu tak nudí… proč tu tedy vlastně jsi?“

„Jak, proč tu jsem? Mám snad na výběr? Jako bych mohla jít někam jinam!“

„Nemůžeš snad?“ Planeta neskrývala údiv. To slyšela poprvé. Hvězda a nemůže cestovat!

„Nevím jak…“ smutně odpověděla hvězda.

„Počkej, vždy to je naprosto snadné. Stačí si říct – chci dopředu.“

Hvězda se plně soustředila. „Chci dopředu.“ Nic. „Chci dopředu!“ Stále nic. „Já. Chci. Dopředu!“ Kolem hvězdy se začal objevovat mírný vítr. „JÁÁÁ – CHCI – DOPŘEDUUU!“ Hvězda se začala velmi silně otřásat, ale pořád skálopevně držela na místě.

Když tu se vedle stojící planeta podívala na hvězdu zezadu. „Jé, vždyť ty máš zataženou ruční brzdu!“ A jak to dořekla, tak zmíněnou brzdu se skřípěním povolila.


Tak a to bylo, moji milí čtenáři, naposledy, co jsme naši bezejmennou hvězdu viděli.

05:44 / 22.7.2014